Být první v božském pantheonu, shlížet z výšin a kynout nepoučitelnému lidstvu, se shovívavostí vládce Olympu trestat člověčí zpupnost a nezištně obdarovávat oblíbence. Usmívat se nad malicherností lidských trápení, v přestrojení plést dívkám hlavy, posílat amorka, aby rozpaloval lidská srdce láskou, sfoukávat svíčky životů a nechávat převážet zemřelé za řeku Styx. Ne, to jsem někde úplně jinde, než kde se pohybuje hudba Norů PANTHEON I, kteří ignorují proudící čas a jako to pomyslné božstvo setrvávají v letargickém spánku kdesi nad hudebním vývojem. Kde totiž dneska jsou všichni ti blackoví a doomoví hrdinové, kteří kdysi hýbali metalovou scénou? Buď se převalují v bezzubých návratech ke kořenům nebo jsou transformováni do okleštěné metalové formy či ustrašených rockových pseudoalternativců, kteří se snaží přestoupit přes propast minulosti do úplně jiných hudebních vesmírů.

PANTHEON I prý hrají melodický black metal. Pasáží svádějících k podobnému označení je mnoho, nejednou se roztočí podobné černé divadlo, které v minulosti předváděli třeba CRADLE OF FILTH. Přesto si nemohu odpustit vtíravý pocit, že tím hlavním prvkem, který dodává albu „The Wanderer And His Shadow“ nadstandardní působivost, jsou doomové nálady, které jsou v podstatě všudypřítomné a jen se tak trochu skrývají za převážně svižnými tempy. Pokud odhlédneme od vlastní image a stylizace skupiny hrající si na black antikřesťany, pak si troufnu dokonce tvrdit, že jejich hudba je stavěná úplně opačným způsobem, doom/death základ jako by se skupina snažila deformovat do black aranží umocněných formální stránkou vokálu odkazující tamtéž.  Prostě zde dostáváme tradiční doomové prvky a postupy, včetně trochu zvukově utopených smyčců, samostatně se prosazujících třeba v závěru skladby „My Curse“. Zdálo by se tedy, že se PANTHEON I utápějí v reminiscencích na časy minulé. Vlastně ano, v mnohých chvílích jde přímo o starosvětský doom/death, jenže ten dnes už v podstatě nemáme možnost slyšet, pomineme-li například navrátilce MY DYING BRIDE. Proč tedy netvrdit, že jsou PANTHEON I oživením metalové scény?

Obecně je možno říct, že PANTHEON I preferují hodně svižná tempa, přesto se jedná hlavně o tempa valivá, přerušovaná na jedné straně agresivními ataky („Cyanide Storm“), na druhé stravě odlehčujícími akustickými vstupy („Origin Of Sin“). Souvislou death/blackovou sypačkou je vlastně jedině závěrečná „Chaos Incarnate“. Lehce nadneseně působí, když jsou PANTHEON I zařazováni do takzvané severské „avantgardy“. I pokud přijmeme tuto nejednoznačnou terminologii, pak se k ní Norové přibližují snad jedině skladbou „Coming To An End“ vyšperkovanou hostujícím Lazarem (SOLEFALD/BORKNAGAR). K severské scéně však PANTHEON I patří po všech stránkách. Jejich hudba představuje vyzrálou formu této hudební větve, jak vlastní formální stránkou zpracování (zvuk, produkce), tak především skutečností, že je napěchovaná oním fluidem traumatických nálad, které netrpí těžkopádnou depresí rozplizlé nudy, naopak se soustřeďují do co nejdůraznějších hudebních výkřiků, jejichž nálady tak nemusí posluchač pociťovat jako něco těžko vstřebatelného a podprahového. PANTHEON I vše servírují s okázalou jednoduchostí, se kterou vystřelují jak náladově podbarvené prvky, tak divočejší instrumentální hrátky. Jejich hudba tak v sobě nese burcující náboj, nikoli temné vydírání depresemi nebo bezmyšlenkovité zastrašování warpaintem.